Etnografie jakožto metoda založená na dlouhodobém zúčastněném pozorování je s moderní antropologií nedílně spjata již od dob, kdy Bronislaw Malinowski spočinul svou nohou na Trobriandových ostrovech a Margaret Meadová vkročila na půdu Americké Samoy. Zatímco pro jiné disciplíny se etnografie stala pouze jednou z mnoha metod, v antropologii si udržela své výsostné postavení.

Původně byla pro antropology etnografická metoda nutností. Jak jinak zkoumat společnosti bez psaných záznamů, navíc hovořící neznámými jazyky? Antropologové nemohli využít ani analýzu již vytvořených textů (jako např. historici), ani spoléhat na dotazníková šetření (jako např. sociologové). Záhy se však ukázalo, že etnografie není pouhou „z nouze ctností“, ale umožňuje nahlédnout život těch, jež zkoumáme, tak, jako žádná jiná metoda. Umožňuje totiž uvést v praxi rčení „Nesuď člověka, dokud neujdeš míli v jeho botách (Don't judge a man until you have walked a mile in his shoes)“.

I když naši studenti nezkoumali vzdálená a exotická společenství a soudit druhé bylo to poslední, co bychom je chtěli naučit, „obutí bot druhých lidí“ jim umožnilo podívat se na prostory okolí Fakulty humanitních studií jiným, neotřelým způsobem. Říká-li norská antropoložka Kirsten Hastrupová, že antropologie má dar činit z exotického důvěrně známé a z důvěrně známého exotické, snažili se studenti svým výzkumem přinést exotiku (v dobrém slova smyslu) do našeho samého středu.

Etnografický výzkum je obvykle vykreslován jako hrdinná cesta osamělého etnografa (Jessee, Collum, Schulterbrandt Gragg 2015). Náš výzkum měl naproti tomu, podobně jako vzrůstající množství jiných antropologických výzkumů, týmovou povahu – se všemi jejími výhodami i omezeními. Dynamickou situaci týmové práce navíc komplikoval samotný charakter výzkumu jako součásti antropologického praktika, v níž existovala jasně stanovená hierarchie učitelů a studentů, jakkoliv jsme se ji snažili nezvýznamňovat. Na stranu jednu jsme mohli být našim studentům průvodci po křivolakých etnografických stezkách, na stranu druhou jsme ale dle obrazu svého zároveň nutně formovali jejich nahlížení na terén, problém i etnografii samotnou (Novotná, Heřmanský, Bittnerová 2010).

Ačkoliv řada antropologů upozorňuje, že mezi antropologii a etnografii nelze klást rovnítko (Ingold 2008), etnografický výzkum je dodnes považován za jistý rite de passage každého antropologa. Obvykle se tím míní výzkum dlouhodobý, počítající se v řádech měsíců či dokonce let, zatímco náš kurz umožnil výzkum pouze v řádu týdnů. I tak lze ale tuto výstavu chápat jako důkaz, že se tento přechodový rituál naši studenti nebojí podstoupit.

• Bibliografie:
• • Ingold, Tim (2008): Anthropology is not Ethnography Proceedings ofthe British Academy 154, s. 69–92.
• • Jessee, Nathan, Collum, Kourtney K. a Schulterbrandt Gragg, Richard D. (2015): Community-based Participatory Research: Challenging “Lone Ethnographer” Anthropology in the Community and the Classroom. Practicing Anthropology 37(4), s. 9–13.
• • Novotná, Hedvika, Heřmanský, Martin a Bittnerová, Dana (2010): „Kdo nezkoumá se mnou, zkoumá proti nám? Povaha a dynamika týmového etnografického výzkumu". Biograf: časopis nejen pro biografickou a reflexivní sociologii 52–53, s. 119–35.