Nedaleko Fakulty humanitních studií, hned vedle tříhvězdičkového hotelu Castle Residence, se nachází periferní libeňská ulice. Na toto odlehlé místo se dostane náhodou jen málokdo. Je to prostor obklopený houštím a křovinami, přístupný jen přes na podzim zabahněné a v létě zaprášené cesty, které vedou všudypřítomným neudržovaným terénem kolem skládky a squatu. Pokud se sem chodci podaří dostat, naskytne se mu výhled na Slepou ulici. Ta spojuje objekty/prostory, jež jsem pracovně označil jako Vrakoviště, Holubník a komunitní zahrada Kuchyňka.

Schématická mapa prostoru (zelená – Kuchyňka, šedá – Vrakoviště, červená – Slepá ulice, Holub – holubník)

V antropologii se pojmy periférie a veřejný prostor obvykle neobjevují pospolu; a když ano, jsou spíše stavěny v kontrastu jeden ke druhému. Periférie. Místo v systému, na který systém zanevřel, nebo se o něj nestará. Místo zapomenuté městem, ať už v důsledku geografického umístění, či propojení s infrastrukturou (srv. Rudová 2010). Veřejný prostor. Místo, kde aktéři nepřetržitě vyjednávají své postavení. V případě vyloučení z veřejného prostoru má aktér možnost pokusit se uplatnit „právo na město“ (Lefebvre 1996). Neúspěch v tomto boji znamená, že veřejný prostor nefunguje, jelikož přestává být veřejným. Aktéři. Aktéry mohou být i věci, objekty. Podle Buchliho (2002) je materialita sociálně produkována. Zároveň ale jedná. Tedy i objekty prostor aktérsky utvářejí a jakožto aktéři na sebe navzájem působí (srv. Stulíková 2013). Jedním ze způsobů, jak objekty jednají, je, že produkují svůj odpad (srv. Sosna – Brunclíková 2015) a jeho prostřednictvím vyjednávají svou dominanci v prostoru. Můžeme tedy sledovat utváření veřejného prostoru Slepé ulice prostřednictvím toho, jak si jej skrze odpadky přivlastňují aktéři (Vrakoviště, Holubník, Kuchyňka), kteří s ním sousedí.

Nejblíže vstupu do Slepé ulice je Vrakoviště. Nacházejí se zde desítky rozpadlých a vegetací prorostlých autovraků. Modely aut vypadají jako z osmdesátých let 20. století. Kromě jejich přibližného stáří a rezu je na první pohled vcelku nic moc nespojuje: jsou tu staré sanitky, sportovní vozy, dodávky, bagr, hasičská auta, hatchbacky, kombíky i sedany. Většina vozidel je i ve značném stavu koroze.

Podle internetového portálu Aktuálně.cz (Srpová – Plíhal 2022) jde o sbírku Maria Lamberta, která na tomto místě sídlí od roku 2005. Autovraky jsou staré Tatry, jejichž vnitřnosti slouží k opravě těch ještě pojízdných. Podle téhož zdroje je majitel mezi sběrateli Tater kapacitou.

Můj pohled na Vrakoviště je odlišný, nevidím ho očima někoho s větší znalostí místa. Nevím, že prostor je střežený čidly a že se jedná o sbírku. Vidím jej jako vegetativní odpad, který hybernuje za zrezlým plotem. Vrakoviště je pro mě aktér složený z odpadu. Samo rozpínání a dominance ve veřejném prostoru jsou produkovány zrezlými kusy aut, které se povalují kolem plotu. Nejsou to velké kusy, jedná se o šrouby, hřebíky, malé kusy železa a plastu. Tyto kusy zasahují až do cesty, která objekty spojuje. Tyto kusy se nehnuly po celou dobu mého navštěvování prostoru.

Na druhé straně Slepé ulice je více objektů. Blíže cestě je malá dřevěná budka, natřená červenou a bílou barvou. Vedle ní jsou dvě malé dřevěné lavice postavené do L, mezi nimiž je stůl. Za jedněmi z dvířek se nacházejí holubi. Součástí boudy je také nářadí, které je o ni opřené a schované pod její střechou: lopaty, hrábě, kleště či koště. Střecha je ze dvou dřevěných plátů, potažených černou asfaltovitou lepenkou. Bouda není nijak ohraničena plotem či něčím ho připomínajícím. Vedle boudy je nevelký záhon se zeleninou.

Holubník je v mém nahlížení mnohem aktivnějším aktérem než Vrakoviště, ač mají pravděpodobně stejného majitele. Dominance ve veřejném prostoru je zde produkována odpadky, které se povalují kolem objektů, z nichž je Holubník složený – sezení, bouda a záhonek. Víčka od flašek, plechovky, plastové láhve, rukavice, účtenky, obal od Gervé, obal od cukru, štětec od červené barvy, obal od žvýkaček či respirátor. Jedná se o odpadky, které se sice mění (obnovují), ale jejich vzdálenost zůstává zhruba stejná. Rádius těchto předmětů je 2-3 metry kolem částí Holubníku.

„Vstup poutníkům, pokud máš dobrý úmysl.“ Za kovovými dveřmi s tímto nápisem je komunitní zahrada Kuchyňka. Celá zahrada je ve svahu, v němž jsou vybudována patra. Na každém patře je obhospodařováno několik záhonků. A také je na každém patře alespoň jeden objekt, ve kterém je nářadí, potřebné k zahradním činnostem. Jsou to většinou dřevěné přístřešky, nebo malé dřevěné altánky. Mimo ně se po zahradě povaluje spousta předmětů, jako třeba úly, vozíky, hrábě, židle, stolky, kbelíky či vany.

Zahrada je veřejně přístupná návštěvníkům. Podmíněno je to „dobrými úmysly“. Mám za to, že ty znamenají vstup za podmínek, že se součástmi Kuchyňky a předměty v ní nebude nijak manipulováno, natož že by byly poškozovány. V podstatě by se stav zahrádky neměl jakkoliv měnit: na upravování a interakci se zahradou mají právo jen členové komunity. Tedy je to v podstatě něco jako park, schovaný za plachtou, pro moje nahlížení se tato varianta jakéhosi „parku“ hodí (srv. Stulíková 2013).

Samy odpadky jsou zde situované do řádu. Po prostoru zahrádky je rozmístěno několik kompostů, kam odpadky směřují. Toto pravidlo je zde respektováno a podmíněno nápisem na vstupu. Kuchyňka se nerozpíná do ulice a zůstává za svými hranicemi, kde je dominování v prostoru usměrňováno a dodržováno.

Slepá ulice je veřejný prostor, do něhož intervenují různé objekty. Každý z nich produkuje jistou specifickou formu odpadu, jímž v prostoru dominuje a uzurpuje si tak své právo na město. Odpad z Vrakoviště je roztroušen ve veřejném prostoru, nicméně jeho stav zůstává pořád stejný, nijak se nezmenšuje ani nezvětšuje, hybernuje. Vrakoviště si přivlastňuje veřejný prostor v bezprostřední blízkosti svého plotu. Odpad kolem Holubníku se neustále obnovuje a skrze něj si Holubník přivlastňuje oblast 2-3 metrů svého okolí. Tato hranice je udržována a je poměrně stálá. V Kuchyňce je rozpínání a dominance skrze odpadky zrušena existencí kompostů a řádu, v jehož důsledku odpad směřuje dovnitř jejích vymezených hranic, tedy zůstává v ne-veřejném prostoru a do veřejného prostoru neintervenuje.

Appendix: Dynamiku prostorových jednání podtrhuje, že Vrakoviště s archivními Tatrami již dnes, necelý rok poté, kdy jsem výzkum uzavřel, ve Slepé ulici nenaleznete. Mário Lambert jej měl v plánu přestěhovat, protože k němu „v poslední době začalo chodit moc lidí“ (Srpová – Plíhal 2022). Socioprostorové vztahy tedy nyní vyjednávají další materiální aktéři.

• Bibliografie:
• • Buchli, Victor. 2002. Introduction. In: Buchli, Victor (ed.). The Material Culture Reader. Oxford: Berg Publishers.
• • Lefebvre, Henri. 1996. Writing on Cities. London: Blackwell.
• • Rudová, Pavla. 2010. Kulturněhistorický potenciál rozvoje periferních oblastí v Česku (Případová studie Horažďovicka, Kašperskohorska a Netolicka). Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje.
• • Sosna, Daniel, Brunclíková, Lenka. 2015. Odpad pohledem společenských věd: Metodická příručka. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni.
• • Srpová, Eva, Plíhal, Jakub. 2022. Příběh vraků Tater v Libni: Kolik aut mám, nevím, brzy je přestěhuji, říká majitel. Aktuálně.cz [online] https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/auto/foto-tatry-a-vraky/r~0e19ca927dc911ec9ba00cc47ab5f122/ (navštíveno dne 2. 2. 2022).
• • Stulíková, Vlasta. 2015. Kdo má právo na Petřín: veřejný park v perspektivě symetrické antropologie. Cargo. Journal for Social and Cultural Anthropology 13(1-2): 67-97.