Krajina je utvářena člověkem, kterého však sama také formuje. Příběh krajiny je tedy příběhem lidí. Odráží se v ní člověk jako jedinec, ale i celé společenství. Krajina je způsobem nahlížení na svět. Učí zakoušet, představovat si, ale i rozumět našemu světu (Gibas, Pauknerová 2009). Krajinu zažíváme jako tělesné bytosti, něco cítíme, slyšíme, vidíme a nějak to na nás působí a ovlivňuje to naše další chování. Krajina lidem nabízí své prostory, nechá se využívat, přetvářet nebo pojmenovávat.

Přírodní památka Jabloňka se rozkládá na strmém svahu pravého břehu Vltavy mezi Pelc-Tyrolkou a ústím Trojské ulice. Území je známo také pod původním označením Černá skála podle typické tmavé barvy písčitých břidlic, které převažují v jižní části území (Rosendorf 2009). Původní označení Černá skála pro oblast Jabloňky poukazuje na dominantu tohoto místa, kterou je právě skála, již ve městě nelze přehlédnout. Její rozměrná plocha kvůli příkrému svahu nikdy nenabízela přílišné využití, proto se lidé snažili získat něco alespoň z povrchu skály. Těžilo se zde dříví, čímž vymizel původní les, nacházely se zde zahrádkářské kolonie, dále byly plochy využity pro sady nebo později pro vinohrady. Na severním okraji území byl do konce 19. století v provozu malý lom, kde se těžil křemenec sloužící jako dobrý stavební materiál. V roce 1968 byla Jabloňka vyhlášena přírodní památkou. Cílem ochrany bylo a je zachování významného geologického profilu a teplomilných společenství skal a skalních stepí se vzácnými a ohroženými druhy rostlin a živočichů. Území je spravováno Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.

Naše výzkumná lokalita je výsledkem lidského zásahu a dohody, jež ji označila za přírodní památku. Její aktéři se skládají z neživých prvků, jako je dominantní černá křemencová skála. Dále zde nalezneme nejrůznější rostliny, ale také prvky pocházející z lidské činnosti jako je studna, násep, chodník, značky či odpadky. Žije zde množství ptáků, drobných savců a hmyzu. V Jabloňce je znatelná dřívější, ale i současná lidská aktivita.

Tam, kde končí asfaltový chodník, jako by končila civilizace a vyšlapaným chodníkem v trávě začínala džungle. (terénní poznámky, 7. 12. 2021)

Asfaltový chodník je zástupcem městského řádu, kdežto vyšlapaná stezka je vzešlá z chaosu. Nositelem neuspořádanosti je také náletový lesík, kterým stezka vede. Vágní prostor je z této strany ohraničen silnicí u fakulty, do které stezka ústí. Vágnost místa jakoby lusknutím prstu končí u silnice, která podjíždí školu, a ocitám se opět uvnitř řádu centra. (terénní poznámky, 14. 12. 2021)

Kromě travin ze skalní stepi se na skále vyskytují místy také stromy a množství keřů, které se rozšířily z bývalých opuštěných zahrad. Horní polovina skály je i díky těžbám mnohem přístupnější než spodní velmi strmá část. Krátce po vyhlášení přírodní památkou bylo místo pravidelněji udržováno a méně strmá část byla protnuta cestou, která však záhy zanikla ve křoví a trní (Rosendorf 2009).

V souladu s Ajvazovými (2020:56-57) kategoriemi prázdných prostorů uvažujeme Jabloňku jako „prostory, které v nějaké době byly integrovány do funkčního organismu města, ale z nějakého důvodu z něho vystoupily“.

Křoví, jež pokrývá násep, je skutečně majestátné, není skrz ně vidět nic. (terénní poznámky, 1. 11. 2021) Houštiny keřů tomuto místu skutečně dominují. Tvoří husté pásmo, skrz které není nic vidět, pouze slyšet, jako například betonárku, vzdálenou pouze několik desítek metrů odsud. Křoví zde vytváří jedinečnou atmosféru. Ocitáme se najednou v divočině, v městské džungli, na jejíž organizaci a péči se zapomnělo.

Je to kolos křoví, který je tak obrovský, že když stojíte v těsné blízkosti, kolem se setmí. (terénní poznámky, 14. 12. 2021)

Vágní krajina se dle Ajvaze (2020:61-62) brání jakémukoliv začlenění do organizace schůdností terénu. Na vrcholu Černé skály si všímám plotu, který patří k vinohradu, zřejmě patřícímu k zámečku Jabloňka. Plot se táhne všude tam, kde je skála ještě schůdná. Jinak je strmá zeď skály obývaná pouze ptáky a flórou (terénní poznámky, 7. 12. 2021). Strmá, téměř kolmá stěna nedovoluje přístup organizace, znemožňuje tak například zastavění povrchu. Jelikož je skála nevhodná pro komerční účely, je ideálním místem pro život, čehož si všimly mnohé, mezi nimi i vzácné, druhy ptáků, jež tu pobývají. Jediným známým využitím skály byla v minulosti těžba křemence. O pár metrů dál leží v trávě křemencové kvádry, některé víc než metrové, některé menší, je to pozůstatek z křemencového lomu, jenž tu fungoval až do roku 1887. Na kvádrech jsou pořád patrné rýhy po nářadí (terénní poznámky, 14. 12. 2021).

Ne vždy tu žili pouze ptáci. Při bedlivějším pozorování nalézáme mnoho stop, jež zanechala lidská ruka a její organizace prostoru. A protože místo již neplní předešlou funkci, jsou tu pouze její ostatky, nazvu jej konceptem Michala Ajvaze „prázdným prostorem ve městě“. Údolí protíná chodník, který je nejdřív asfaltový. (terénní poznámky, 1. 11. 2021) Po několika metrech napravo vidím hromadu starých, trávou obrostlých vodovodních potrubí. Nalevo zas moji pozornost zaujme něco, co prosvítá z hustého travnatého porostu. Přijdu blíž a zjišťuji, že pod travnatou maskou se ukrývá betonový základ. Kromě betonu nalézám také zbytky dlažby či izolační lepenky, tzv. IPY. (terénní poznámky, 1. 11. 2021) Takovýchto pozůstatků budov nalézáme v trávě zarostlých několik. Táhnou se při stěně Černé skály. Tedy to zde nebývala vždy divočina, ale kdysi tu bývala městská organizace. Jejím pozůstatkem jsou také potrubí, která si snad někdo kdysi připravil na pozdější instalaci, k níž později nedošlo. Také asfaltový chodník, který protíná údolí, je zde nositelem bývalého městského řádu.

Krajinu jsme navštěvovaly v době podzimu a příchodu zimy, jednalo se o krátkou dobu, ale přesto jsme mohly zachytit, jak biorytmy přetvářejí naši výzkumnou lokalitu.

Listy stromů hrají podzimními barvami – různé odstíny zelené, žluté či hnědé (suché). Mezi skálou a chodníkem rostou nejrůznější traviny, keře a stromy. Také s všelijak zbarveným nebo opadaným listím, plody či semínky obalenými chmýřím. Tráva má vybledlou zelenou, místy žlutou, suchou barvu. (terénní poznámky, 1.11.2021)

Vše je v Jabloňce dokonale opadané, uschlé a tedy holé. Je to přehlednější a působí to uspořádaně. Přes stromy a křoviska je teď dokonce viditelný vrch skály; jsou vidět stěny domů a zeď náležící vinné révě. Obnažený a dobře viditelný je i bývalý lom a vůbec celý členitý obrys skály. V okolní trávě se ještě udržuje sníh. Tráva je místy sešlapaná, na sněhu jsou viditelné stopy bot, … (terénní poznámky, 8.12.2021).

Agency znamená schopnost předmětu konat, vybízet k nějaké činnosti.

Jak krajina disciplinuje mé (lidské) tělo:

Cesta: Náročný terén vyžaduje větší opatrnost, nutí mě více přemýšlet nad tím, kam šlapu.

Travnatá plocha se křovím: Sníh a křoví lákají k prozkoumání, prošlapání, pohrání.

Skála: Skála vyzývá k návštěvě a okouknutí. Fascinuje svou barvou a výškou. Díky opadaným stromům vyvstal obrys skály, jenž vybízí k výšlapu. Takový pocit jsem při prvních návštěvách neměla, při zarostlé skále by mě ani nenapadlo, že by se tam dalo jít. Skála byla tehdy těžko průchozí a působila mnohem příkřeji. Teď se odhalily její křivky, včetně bývalého lomu. Skála najednou působila jako strmé schody. Avšak chladivé počasí mě odradilo od výstupu. Už tak mi mrzly prsty. (terénní poznámky, 8.12.2021)

Krajinu zažíváme jako tělesné bytosti, vnímáme obtížnost terénu, pachy, zvuky, teplotu, vizuální pociťování apod. (Gibas, Pauknerová 2009). Ne vždy si to uvědomujeme, ale zrovna při tvorbě výzkumu a tvorbě dat, se přeci něco objevilo i v našich terénních poznámkách.

Pěšina za naší lokací stoupá do nepříjemného krátkého, ale strmého svahu... Za náspem byl slyšet hluk betonárky a ruch aut z dálnice i okolních silnic. Dvakrát se tu rozléhal také zvuk sirén. Když se člověk zaposlouchal, mohl uslyšet štěbetání ptáčků. (terénní poznámky, 1.11.2021)

Počasí evokuje příchod zimy. Je sychravo, chladno, hodně vlhký studený a vlezlý vzduch… Je slyšet hluk aut z magistrály a dálnice, dále pravidelné pšoukání betonárky a štěbetání ptáků. Krákání vrány a dále asi 4 různé zvuky ptáků, které nedokážu identifikovat. Od krátkého, rychlého “písk písk”, po delší hvízdnutí. Dvakrát výrazně slyším hluk sirén. Jednou pípání couvajícího náklaďáku. (terénní poznámky, 16.11.2021)

Jako vždy je slyšet hluk betonárky a ruch aut, z dálky siréna. Naopak o ptácích dnes téměř nevím. Jen občas je slyšet z dálky nějaké hvízdnutí a až díky mému pohybu začne ve křoví na náspu štěbetat ptáček… Panuje chladné vlhké počasí, občas s mírným větrem…je mi zima… (22.11.2021)

Na obou stranách stezky stojí informační tabule, které tvoří deska se znakem českého lva a nápisem PŘÍRODNÍ PAMÁTKA a deska s popisem Jabloňky, fotkami a mapou. V kontextu s tabulemi nás napadají koncepty jako „place-world“ nebo „place-making“. První mluví o místech tvořící příběhy, které činí jedincův život přehledný a srozumitelný. Place-making zase vystihuje místa, jež jsou výsledkem lidské intelektuální aktivity (Mácha 2010). Gibas a Pauknerová (2009) pak uvádějí pojem „taskscape“, což je sociálně konstruovaný prostor lidských aktivit. Dále mluví o krajině jako o politiku, tedy předmětu společenského vyjednávání. Mácha (2010) píše o místu jako o události a o místu jako sociálním procesu. Ve všech těchto názvech cítíme určitou souvislost, nějaké společenské vyjednávání a přičinění.

Zarostlost, neuspořádanost, chaos a jakési zapomnění a nezájem o toto místo, stojí v ostrém protikladu k městskému řádu, reprezentovaného vilami, jež stojí pouze pár metrů odsud. Kolem vil je posekaná tráva, vysázené okrasné křoviny a květiny, násep, který vily izoluje od silnice, postrádá jakoukoli náletovou zeleň, místo ní zde nalezneme do úhledné řady vysázené stromy. Zdejší řád narušuje pouze vrak rudého auta, který zde podle vyfouklých kol zřejmě parkuje hodně dlouho. Opět nastolit zdejší řád se však pokusila obyvatelka jedné z vil, a ihned, jakmile nás spatřila u auta se sešitem a tužkou, začala vyzvídat, co děláme. Na naši odpověď, že antropologický terénní výzkum, zklamaně poznamenala: „Aha, já myslela, že jste od města a zapisujete si někam ten vrak a konečně ho odsud odtáhnete.“ (terénní poznámky, 14. 12. 2021)

• Bibliografie:
• • Ajvaz, Michal. 2021. Prázdné prostory ve městě (a jejich analogie). In: HALUZÍK, Radan (ed.) a kol. Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy. Praha: Academia, s. 53-70.
• • Gibas, Peter, Pauknerová, Karolína. 2009. Mezi pravěkem a industriálem: Několik poznámek k antropologii krajiny. Český lid 96 (2): 131-146.
• • Mácha, Přemysl. 2010. Krajiny antropologie a antropologie krajiny. Český lid 97 (3): 225-246.
• • Rosendorf, Pavel. 2009. Přírodní památka Jabloňka. Ekocentrum Křivatec: Praha.