Úsek cyklostezky mezi mostem Barikádníků, Trojským mostem a dál směrem k Trojské lávce je součástí systematicky budované sítě pražských cyklostezek (rozvoj po r. 1993). Asfaltová cesta vede po pravém břehu Vltavy, kolem kurtů a zelených prostranství. Druhá běží po náspu těsně se dotýkající dopravní tepny, která ústí z tunelu Blanka. Mezi oběma cestami pak vedou spojnice. Jak rozumět tomuto prostoru?

Koncept, který nabízí Setha Low (2003), chápe prostor jako sociálně produkovaný a sociálně konstruovaný. Potud cyklostezka nevznikla jen tak na základě projektů, legislativy a stavebních aktivit a údržby, ale zároveň ji také formují představy o životě ve městě a ne/možnosti cyklistiky zde, je výsledkem politického vyjednávání, občanských iniciativ, mediálních obrazů o volnočasových aktivitách a dopravě ve městě atd. Duální koncept prostoru jako sociálně produkovaného a konstruovaného pak Setha Low (2003) prohlubuje. Prostor nelze oddělit od tělesnosti těch, kteří jsou v něm přítomni, pohybují se zde a jednají (embodied space). Prostor cyklostezky je tedy utvářen právě i skrze tělesné prožívání, stejně jako je skrze těla a tělesnost produkovaný.

Chování uživatelů rozděluje prostor na dvě oblasti: dynamickou oblast, která je charakteristická pro cyklostezku, a statickou oblast, která cyklostezku obklopuje a je tvořena travnatou plochou. K využívání této plochy přispívá její údržba - pravděpodobně ze strany města (plocha je spravována městem, trávník je sečen, jsou zde vysázeny stromy, lavička). Lidé tento prostor nevyužívají ke cvičení, ale jen k odpočinku (muž ležící ve spacím pytli, starší pán sedící na lavičce, cyklista sbírající ořechy). Statický ráz tohoto prostoru narušují pouze psi. Pán hází svému psovi míček, ale nevstupuje do tohoto prostoru, drží se vybudované cesty.

Oblast, která se vyznačuje dynamikou uživatelů, tvoří asfaltová silnice. Kromě cyklistů se zde objevují maminky s kočárky, běžci nebo chodci, kteří jsou zde na procházce, nebo naopak tudy pospíchají do školy, do práce, domů nebo na sraz s kamarády. Pohyb těchto lidí na cyklostezce se řídí pravidly pravostranného silničního provozu. Pohybovat se po pravé straně chodníku je automatické, jde o habitualizovaný pohyb (Bourdieu 1995). Zkušenost našich těl se propisuje i do jednání (embodyment).

Cyklista zpomalí při předjíždění běžců. Všichni mají respekt k ostatním účastníkům provozu, přiznávají jim rovné právo na cyklostezku, na její užívání. Jindy ale musí běžec při předjíždění skupiny mladých lidí zpomalit až zastavit, protože chodci jsou rozprostřeni po celé šířce asfaltky a on neví, z které strany je může objet. Nakonec zvolí jinou možnost a sjede z asfaltové silnice na travnatý úsek. Pokud není zachován pravosměrný provoz (nejčastěji ve skupinách více osob), dochází ke konfliktu v chování jeho uživatelů - přerušení plynulosti pohybu obou nebo jedné ze zúčastněných stran.

Vyasfaltovaná cesta tak není jen povrchem, který slouží k pohybu, ale také udržuje směr pohybu. Důkazem toho jsou alternativní cesty, které vedou podél hlavní trasy (zasahují do travnaté části prostoru). Někteří běžci nebo chodci volí tuto alternativní variantu záměrně (nerespektují původní infrastrukturu a vytvářejí si vlastní). Starší paní, která po jedné z těchto cest také chodila, to zdůvodňuje: "Běhání po asfaltu není dobré pro klouby, lepší je běhat po cestě. V Curychu, kde jsem žila, to bylo zcela normální." Vyšlapanou cestičku ocení i pes.

Kombinace cyklostezky a vyšlapaných a vyježděných cest podél asfaltky a napříč travnatou plochou vytváří infrastrukturu, kde se pohybují cyklisté, inline bruslaři, maminky s kočárky, běžci, pejskaři a chodci. Jejich rytmy, směry či okruhy pohybu jsou různé. Mnozí nesledují koncept cyklostezky jako komunikace napříč městem, ale vytvářejí si svoje vlastní individuální okruhy pohybu, prostor cyklostezky přizpůsobují svým cílům a rytmům. Zároveň se v prostoru orientují podle individuálně konstruovaných milníků, které představují hranici jejich pohybu. Např. mladá žena si dokola běhala svoji trasu, ačkoli ji neomezoval žádný fyzický objekt, vždy se otočila tam, kde se měnila barva asfaltu. Různé svislé značky, směrové tabule, piktogramy, stromy nebo změny barvy asfaltu mohou sloužit jako orientační body pro vymezení individuálních okruhů.

Cyklostezka má svoji materiální povahu. Byla a je budována a udržována jako součást městem podporované a financované sítě cyklotras. Koresponduje s představou dobré kvality života v moderním městě, o níž usilují různé subjekty. Povaha tohoto prostoru je zároveň určena i tělesností těch, kteří se zde ocitají. Těmi nejsou jen cyklisté. Pohyb cyklistů, běžců, chodců, pejskařů a maminek s kočárky dává prostoru vlastní dynamiku. Habitualizovaná zkušenost pravosměrného provozu distribuuje přítomné v prostoru. Zároveň různě mobilní typy uživatelů cyklostezky nutí ty druhé k trvalému registrování ostatních v prostoru a přizpůsobování se jim. Prostor je tak vytvářen a prožíván nejen materialistou, ale právě tělesností dalších přítomných. A v posledku, materialita prostoru cyklostezky a kolem cyklostezky je přetvářena do individualizovaných prostorů (resp. časoprostorů) pohybu.

• Bibliografie:
• • Bourdieu, Pierre. 1995. Sociální prostor a symbolická moc. Cahiers du CEFRES. N° 8, Antologie francouzských společenských věd: Antropologie, Sociologie, Historie. Praha: CEFRES, s. 213-233.
• • Low, Setha M. 2003. Embodied space (s) anthropological theories of body, space, and culture. Space and culture, 6 (1): 9-18.
• • Městem na kole. 2017/2021. Mapujeme bílá místa pražské cyklistické historie. [online] Dostupné z: https://mestemnakole.cz/2017/05/mapujeme-bila-mista-prazske-cyklisticke-historie/ (navštíveno dne: 28. 9. 2022).