Otevřený průchod nádraží Holešovice byl koncipován jako tranzitní prostor. Zároveň je tento vestibul místem, kde se odehrává život sociálně vyloučené komunity. Tato skupina lidí je proměnlivá, ale zároveň se zde její členové zdržují prakticky po celý den, socializují se, mnohdy zde také přespávají a mají zde osobní věci. Jedná se převážně o lidi na okraji společnosti. Část z nich je momentálně bez domova, jiní říkají, že mají kde bydlet. Podle slov lidí z okolí i slov svých vlastních zde často pijí alkohol a občas užívají také tvrdé drogy.

Cílem je zodpovědět otázku, jak je komunita situována v prostoru, jaký je vztah komunity a okolí, jak tato komunita funguje a jak jsou vyjednávány genderové role uvnitř komunity.

Otevřený prostor vestibulu na mne působí atmosférou divokého západu – nezkrocená zdánlivě necivilizovaná oblast ponechaná napospas komukoli, kdo se ji rozhodne obydlet. Není to území natolik důležité či lukrativní, aby se ho vyplatilo zuby nehty hlídat, jako by snad nikomu nepatřilo, je to špinavé místo, kudy pouze procházejí lidé a snaží se být co nejdříve pryč. Je to ne-místo (Augé 2008) – prostor, ke kterému se neváží individuální hodnoty, netvoří se zde naše identita. A pokud máme někam odsunout lidi na okraji společnosti, takovéto místo k tomu může být společností přijatelné. Pro komunitu sociálně vyloučených lidí má však otevřený prostor vestibulu povahu místa (tamtéž), ke kterému se vztahují, v němž se buduje jejich identita, které pro ně něco představuje a ve kterém nějak jednají.

Protikladem ne-místa otevřeného vestibulu je spojovací chodba vedoucí k perónům vlakového nádraží. Je zde teplo a svítí se. Lidé se zde zastavují, sní si zde své jídlo, čekají tady, telefonují a baví se spolu. Dále se zde zdržují také zaměstnanci drah, prodavači a hlavně ochranka. Celý prostor je hlídaný také kamerami. Je to kontrolovaný prostor pod dohledem; pokud lidé porušují pravidla, jsou z prostoru vyloučeni. Zde by členové komunity, kteří často narušují městský řád, pijí alkohol, pokřikují na sebe a vykonávají zde své soukromé věci, pravděpodobně moc dlouho nepobyli a byli by vyzváni k nápravě a následně k odchodu. Zde, na rozdíl od vestibulu, řídí tyto procesy dohled, disciplinace a marginalizace v moderní společnosti.

Místní komunita ve vestibulu si většinu času kolemjdoucích či lidí, kteří zde pracují, nevšímá. Vedou je k tomu vyjednané podmínky, které jim dovolují ve vestibulu zůstávat. První je udržování pořádku, druhou neobtěžování kolemjdoucích a třetí předpokládá, že budou spolupracovat s policií. Byli jsme například svědky toho, jak se zde státní policie vyptávala na krádeže jízdních kol a přitom stihla místní osazenstvo zaúkolovat úklidem. Policie ale má s místní komunitou dobrý vztah a podle slov jednoho z členů komunity se „vzájemně respektují“. Členové komunity kooperují i s pracovníky místních obchodů. Chodí si k nim čas od času pro horkou vodu (třeba na zalití instantní polévky) nebo od obchodníků dostávají jídlo. Podle slov členů komunity to je výměnou za to, že jim občas s něčím vypomůžou, např. vynesou odpadky. Ani prodavačka z místní pekárny se necítí v nebezpečí. Říká: „Moc je neznám, ale jsou hodní, tak proč je vyhánět.“

Prostor je všude (Cresswell 2004), ale místa se stávají, jsou konstruktem (Cresswell 2004; Low 2003). Pro členy komunity není zkoumaný vestibul jen anonymním prostorem. V rámci pozorování jsme zjistili, že jeho ustanovení v rámci komunity je individuální. Pro všechny členy komunity je místem setkávání, místem, kde si posedí, popovídají si s ostatními, nají se a napijí. Místní „štamgast“ Daniel ho pojmenoval jako „takovou hospodu.“ Je to i domov odkud člověk odchází a kam se vrací, kde má svoje blízké a vede svůj vlastní život (Szaló 2006). Různí členové komunity totiž v okolí přespávají a nějakým způsobem zde každý den začíná nebo končí jejich pohyb ve městě. Vestibulu lze rozumět i jako uzlu (Lynch 2004). Je to uzel v rámci celého prostoru i pro nečleny místní komunity, nicméně pro komunitu má tento uzel jinou povahu.

Existují zde dlouhodobí osadníci i nováčci. Pepa tu prý bydlí od roku 2002, ale podle všeho je to tak dlouho, že už zapomněl, proč tady vlastně je. Bývá zde také nejčastěji a rád zabředává do konverzace jak s lidmi z komunity, tak s personálem místních obchodů a nádraží. Všichni členové komunity ho zde znají a je jedním z jejich pilířů. Další člen místní komunity mi sděluje, že se zde zdržuje vždy, když jde kolem, nejčastěji při cestě z práce nebo do práce. Má zde přátele a chodí za nimi na pivo. Další člověk, poměrně čerstvě bez domova, je tady také především kvůli místním, jak sám říká: „Nechci říct, že je to zde bezpečný, ale je to tady lepší než jinde.“ Relativně pevné místo v prostoru vytváří stabilní komunitu. Či naopak?

V průběhu pozorování přichází další žena (tu jsem zde již viděla, uklízela tady a donesla polívku a alkohol). Má růžovou mikinu na černém čistém kabátě. Je to hubená blondýna, věkem mezi 30 a 35. Má na sobě čisté oblečení, ze všech žen vypadá nejzdravěji, nejčistěji, nejupraveněji. Má vlasy v culíku, tašku přes rameno a vypadá to, že má ruku v dlaze. Později zjišťuji, že se jmenuje Jana (TP, 29.11.2021). Na rozdíl od mužů vzhledem nepůsobí, že by žila na ulici (skryté bezdomovecví žen, viz Bírová 2019), v komunikaci ve veřejném prostoru je ale extrovertní a hlasitá. Potvrzuje stereotypní představu ženské role nejen svým vzhledem, ale také činnostmi, které ve vestibulu dělá (Wienclaw 2011). Působí jako morální opora, pečuje o ostatní, uklidňuje konflikty. Podílí se zároveň na praktikách komunity, požívá drogy a alkohol a tráví zde čas socializací s ostatními, nejčastěji s Pepou. Vedle muže jménem Pepa je navenek určitým představitelem komunity. Ona utváří skupinu zevnitř, zatímco Pepa komunitu utváří i navenek – reprezentuje ji, například před policií.

• Bibliografie:
• • Augé, Marc. Non-places: introduction to an anthropology of supermodernity. London: Verso.
• • Bírová, Barbora. 2019. Ženy a bezdomovectví: ne/viditelnost, stigma a násilí. In: Kripnerová, Karolína, Strnad, Aleš, Vašát, Petr, Bírová, Barbora a Sigmund, Vojtěch: Bezdomovectví a veřejný prostor. Praha: Architekti bez hranic, z.s., s. 32-47
• • Cresswell, Tim. 2004. Place. A short introduction. Oxford: Blackwell Publishing.
• • Low, Setha M. 2003. Locating Culture. In: Low, Setha M., Lawrence-Zuniga, Denise (eds.) Anthropology of Place and Space: Locating Culture. Oxford: John Wiley and Sons, s. 1-48.
• • Lynch, Kevin. 2004. Obraz města: The image of the city. Praha: Polygon.
• • Szaló, Csaba. 2006. Domov a jiná místa/ne-místa formování kulturních identit. Sociální studia 3 (1): 145 -160.
• • Wienclaw, Ruth A. 2011. Gender roles. In: Gender roles and equality. Hackensack a New Jersey: Salem Press, s. 33-40.