Graffiti je v urbánním prostoru všudypřítomný fenomén. Možná právě proto, že se s ním setkáváme každý den, jsme se naučili ho příliš nevnímat.

Chápeme-li prostor lefebvrovsky jako společensky formovaný (Lefebvre 1991), lze činnost nositelů graffiti subkultury, tzv. writerů, považovat za projev vůle využívat a ovlivňovat formu městského veřejného prostoru. Prostřednictvím vytváření znaků, symbolů a motivů, které vyjadřují významy a poselství, writeři městský veřejný prostor transformují na prostředek vyjádření identity, postavení, stylu nebo kultury. Graffiti jako forma individuální či kolektivní rezistence pak odráží nejen konflikt mezi významy a hodnotami subkultury a majority, ale také rozdílné chápání toho, k čemu má městský veřejný prostor sloužit. Graffiti tak lze chápat jako prostředek k opětovnému přivlastnění si městského veřejného prostoru, jako pokus o využití veřejného prostoru mimo rámce načrtnuté těmi, kteří jsou u moci. (Zieleniec 2017)

Writeři ale zakládají svou identitu na vymezením se proti majoritě, která je vnímána jako ignorantská a konformní. Majorita většinou cítí při pohledu na graffiti zmatek a neporozumění. Nedokáže rozluštit, co writeři vyjadřují svou prací a co je snadno srozumitelné ostatním nositelům subkultury, která má svou vlastní slovní zásobu a styl. Writeři tak zažívají ve vztahu k majoritě pocity výjimečnosti, jedinečnosti a nadřazenosti. Graffiti tvorba tak vzniká čistě pro samotné autory nebo pro ostatní nositele subkultury, a proto se writeři nesnaží dominantní společnosti nic prodat – ta koneckonců ze svého pohledu nemůže jejich práci ani pochopit a ocenit. (MacDonald 2001)

Graffiti může nabývat různé formy: od tagů (jednoduché podpisy jednotlivých writerů fixem či sprejem), přes throwupy (jednoduché oblé tvary, narychlo malované, bez výplně, většinou dvoubarevné) až po piecy (více propracované malby, vyžadující více času, bývají větší a barevné). Tyto typy graffiti maleb bývají určeny pro insiderskou komunitu a nesou skryté významy.

Naproti tomu stojí graffiti, která mají otevřený význam a jsou určena pro členy mimo graffiti subkulturu. Mezi takové graffiti můžeme řadit nápisy s politickou tematikou či anarchistickými znaky (příkladem velký nápis naproti autobusové zastávce Pelc-Tyrolka „Jsme armáda snílků”). Takové nápisy a graffiti malby se vyskytují většinou na dobře viditelných místech a jejich účel je zaujmout či pobouřit.

Ve všech svých podobách je ale graffiti kriminalizované. „No to je kvůli tomu - zákonu sprejerskýmu, kterej je, že když něco poškodíš a pomaluješ barvou, tak je to automaticky graffiti a je to automaticky trestnej čin, i když to nepřekoná tu hranici škody, která by byla normálně trestnej čin žejo.. protože do pěti tisíc je to jenom přestupek a dostaneš pokutu malou nebo podmínku a tak, ale když něco pomaluješ, tak je to automaticky trestnej čin. I kdybys prostě pomalovala odpadkovej koš, kterej stojí čtyři stovky, tak je to hned trestnej čin… Když pomaluješ třeba okno v tramvaji, který stojí pět tisíc, něčím co se dá i smejt, tak je to trestnej čin, ale když ho úmyslně rozbiješ, tak je to jen přestupek, protože nestojí víc jak pět tisíc a není to jakoby škoda..“ (výpověď writera).

Některá místa jsou arénou, kde nositelé graffiti subkultury a představitelé moci mezi sebou soupeří o to, kdo má právo rozhodovat o podobě městského veřejného prostoru. Takovým místem je v okolí fakulty podchod „Barikádníků“. Během dvou týdnů na konci listopadu 2021 byly jeho prostory dvakrát čerstvě vymalovány. Nová graffiti se tam však objevila prakticky okamžitě.

Naproti tomu jiná místa, jako např. komplex bývalé továrny, writerům umožňují se pohledu majority úspěšně vyhýbat. Charakter takového místa zachytila v terénních poznámkách Sára Perutková takto: „Spodní okna jsou rozbitá, vymlácená a pomalovaná tagy [podpisy] různých graffiti umělců…V tomto objektu je několik tradičních pieces [graffiti výtvorů], které se skládají z kombinací písmen, roku namalování a tahů jednotlivých crews [kolektivů writerů], ale také několik maleb v podobě obličejů, postav, kříže a rostlin/hub. Každá z maleb na stěnách má jedinečný charakter, styl a barevnost (terénní poznámky, 16. 11. 2021).

Graffiti představuje ambivalentní fenomén. Na jednu stranu je světem pro sebe sama a „pohled“ majority je mu lhostejný. Na stranu druhou je snahou o přivlastnění si veřejného prostoru, projevem práva na město, dokladem rezistence. Tyto dvě perspektivy se vzájemně nevylučují, spíše představují dvě strany téže mince – perspektivu emickou (aktérskou) a etickou (vědeckou). To, co sociální vědci mohou chápat jako projev práva na město, mohou samotní aktéři vnímat ve vztahu k majoritě s okázalou lhostejností. Přesto se některá místa, jako v našem případě podchod „Barikádníků“, stávají explicitním kolbištěm klání mezi majoritou a writery. V prostorách, kde přestává být writerům pohled majority lhostejný, se uskutečňuje skutečný „souboj“ o veřejný prostor.

• Bibliografie:
• • Lefebvre, Henri. 1991. The Production of Space. Oxford a Cambridge: Blackwell.
• • MacDonald, Nancy. 2001. The Graffiti Subculture: Youth, Masculinity and Identity in London and New York. Basingstoke a New York: Palgrave Macmillan.
• • Zieleniec, Andrzej. 2017. The right to write the city: Lefebvre and graffiti. Environnement Urbain [online] 10: 37 par. https://id.erudit.org/iderudit/1040597ar. (navštíveno dne 11. 9. 2022).